Náš ochránce Bígl 1 - Vlčí vytí - ÚVOD

Je tma. Všude ticho. Měsíc v úplňku svítí do lesa a na zemi vytváří děsivé stíny. Lidé z vesnice jsou schovaní ve svých domech. Teď když už udělali to, co museli, mohou jít s klidem spát. To, co udělali, je ale neobvyklé. Kolem svých domů nasypali na zem sůl, na dveře si pověsili kříž a na okna česnek. Bojí se. Ale čeho? Co jim nahání takový strach?

Najednou se mezi domy pohnul jakýsi stín. Tichý, pohybujísí se stín jakéhosi velkého, hodně velkého zvířete, pravděpodobně nějaké obrovské šelmy. Stín se na okamžik mihl na měsícem osvětleném chodníku a hned zmizel v temnotě. Hned nato se ve tmě zablýskly dvě velké, žluté oči. V měsíčním světle se zaleskla tmavá srst. Stvoření vystoupilo na měsíční světlo. Obrovská psovitá šelma s pocuchanou, hustou srstí, protáhlou tlamou plnou děsivých, ostrých tesáků, očima žhnoucíma jako dva řeřavé uhlíky a obrovskými tlapami s velkými a ostrými drápy.

Zvíře se procházelo městem. Plížilo se mezi domy a vyhýbalo se soli, která byla kolem nich posypaná. Čenichalo, oči upíralo do tmy a natáčelo ušima do všech stran a poslouchalo. Něco hledalo. Jenže co?

V tom ho cosi upoutalo. Jakýsi tichý, chraptivý, rytmický zvuk. Stvoření se zastavilo a pozorně poslouchalo. Natáčelo slechy, aby zjistilo, odkud ten zvuk přichází. Netrvalo to dlouho a tvor se vydal po stopě...

Uprostřed temné noci daleko od vesnice v kostele za hřbitovem kdosi hlasitě chrápal. V kostele spal bezdomovec. Byl zamuchlaný do svého smradlavého, špinavého kabátu. Zády se opíral o stuenou tvrdou stěnu. Hlava mu spočívala na rameni. V ruce stále ještě svíral láhev od rumu, který mu ještě před pár hodinami protékal hrdlem.

Najednou ho z jeho hlubokého spánku cosi vyrušilo. Jakýsi závan hodně teplého vzduchu, který byl oproti okolnímu vzduchu horký. Kdosi nebo cosi mu dýchalo na krk. Zpočátku na to nijak nereagoval a znova se propadal do dřímoty, když v tom ten horký závan vzduchu přišel znovu. Obeplul mu kolem hrdla, jako by ho chtěla uchopit něčí neviditelná, nahřátá ruka a pak se pozvolna vytratil stejně rychle jako se objevil. Tentokrát se bezdomovec opravdu začínal probírat. Lehce škubnul hlavou a tiše zamručel. Dřív, než se stačil úplně probudit, se mu do jeho břicha cosi zarylo. Jakási šelmy mu svou obrovskou tlamou objala břicho a jediným silný stiskem mu zaryla svoje zuby do jeho měkkého, nechráněného místa. Tesáky tam zajely stejně snadno, jako kdyby ho někdo bodl nožem. Bolest mo projela celým tělem a celého zmateného ho probudila. Dřív, než si stačil uvědomit, co se děje, šelma divoce škudla. Z úst se bezdomovci vyřinula krev. Měsíční světlo, které pronikalo rozbitou střechou do kostela, osvítilo mužova střeva, která obluda svírala v čelistech, a ozářilo je stříbrnou září.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.